Období několika týdnů před každým volebním kláním je vždy pestré na spoustu bizarních návrhů, kterými se politické strany pokoušejí legální formou uplatit voliče, aby získaly jejich volební hlas.
Každá strana na to jde jinak – některé slibují vyšší sociální dávky, jiné cenu energií a telefonní tarify za polovic. Většina těchto návrhů spíše vypovídá o úrovni politické scény a mohli bychom nad nimi spíše jen zakroutit hlavou jako nad totálními nesmysly. ČSSD ale letos hodlá dle informací z médií na českou veřejnost vyrukovat s návrhem na vznik státní obchodní banky, což už je návrh, který se nedá přejít pouhým nevěřícným zavrtěním hlavou.
Bankéři jako symbol krize
Sociální demokraté využívají krizové nálady ve společnosti. Stejně, jako v marxistických pamfletech ze začátku minulého století, je i dnešními politiky na evropské scéně finančník vyobrazován jako symbol prohnilého kapitalismu a chamtivosti. Pečující stát je potom z jejich pohledu garantem vše napravující regulace, která dá nejen těmto individuím přes prsty. A to se českému občanovi, který tradičně nejpozději někdy od poloviny 19. století tíhne k socialistickým a kolektivistickým řešením, obecně líbí.
I s ohledem na mediálně průběžně vyhrocovanou hysterii kolem výše bankovních poplatků se proto většinovému voliči může zdát silná státní banka, která „nebude chtít své klienty odírat“, jako dobrý nápad. Přidáme-li k tomu státní garance vkladů, zřejmě i slib jejich vyššího úročení a nižších úrokových sazeb z půjček, můžeme se domnívat, že by takováto banka stáhla ne bezvýznamnou část vkladů klientů z tržních obchodních bank.
Konec konkurence v Čechách
Bohuslav Sobotka návrh ČSSD hájí mimo jiné pozoruhodným argumentem, že by vznik státní banky posílil konkurenci mezi bankovními domy. Stát a trh jsou jako oheň a voda. S jistotou tak lze tvrdit, že pokud takové rozhodnutí něco „posílí“, pak jedině další pokřivení tržní konkurence. Říci proto, že vyšší podíl státu v odvětví podpoří tržní mechanismy, je protimluv, za který by měl každý student ekonomie minimálně opakovat zkoušku z jejích základů.
Státní banka, která by se zodpovídala vládě a vládní politické poptávce a neměla by tedy jakoukoli motivaci chovat se tržně racionálně. Vznikl by pouze subjekt, který je kopií státních podniků z éry socialismu, který pošlapává konkurenci a žije z výhod a privilegií, které mu vláda, jakožto stoprocentní vlastník, přidělí na úkor jeho tržních konkurentů. Vznik jakéhokoli státního subjektu, který se vlomí do trhu, je vždy škodlivý pro konkurenci a v konečném důsledku tedy i pro spotřebitele a daňového poplatníka, který její případné ztráty, nebo vyplácené garance musel vyrovnat ze svých daní.
Státní morální hazard
Pokud by státní banka vznikla, můžeme se domnívat, že by zřejmě stáhla významnou část likvidity z tržních obchodních bank.
Mohlo by se klidně stát, že by se právě přes tuto státní banku začalo masivně financovat deficitní hospodaření českých vlád. Státní banka by za vklady českých občanů například vykupovala dluhopisy emitované českým ministerstvem financí, čímž by vytvářela umělou poptávku po státním dluhu a srážela výnosovou křivku státních dluhopisů. Na první pohled se to může zdát jako výhodný obchod – nižší úroky z dluhu, které by si stát navíc platil z jedné kapsy do kapsy druhé.
Taková dluhová politika je ale v delším horizontu velmi nebezpečná. Vlády by tím totiž ztratily korekční mechanismus své fiskální politiky – cenu svého vlastního dluhu, určenou na základě tržních mechanismů. V rámci rozpočtu by se začaly prohlubovat strukturální problémy, které by vyhřezly na povrch při prvním hospodářském otřesu stejně tak, jako dlouho kamuflované problémy Řecka.
Připočteme-li do těchto úvah fakt, že za tři roky zřejmě získají zástupci levice většinu v bankovní radě ČNB, můžeme očekávat vlnu inflace ve snaze nově vytvořený dluh monetizovat emisí nových peněz.
Politické zneužití finanční krize
Návrh ČSSD je odrazem současné celoevropské debaty o finanční regulaci. Politici se v ní staví do role tvůrců takového regulačního rámce, který vytvoří (za pomoci významných státních zásahů do trhu) dokonalý finanční sektor bez pochybení, rizika a morálního hazardu. Dostáhnout takového cíle je ale nemožné. A už vůbec ne vlamováním státu do konkurenční soutěže mezi soukromými společnostmi.
