Humbuk posledních dní o „nefér“ přístupu pana Vladimíra Dlouhého ke sběru podpisů nutných pro kandidaturu na prezidenta ČR je vlastně zcela mimo mísu.
Když budeme na chvíli ignorovat mediální zkratky, které nás fackují při otevření jakéhokoli zpravodajského webu a zamyslíme se nad principem sběru podpisů, je evidentní, že přístup – zkráceně jej lze popsat jako "přines podpis, dostaneš dvacku" - je v pořádku. Tato epizoda nás (ale ne mediální tvořiče veřejného mínění) opět vede i k přemýšlení nad samotným kořenem věci – přímou volbou prezidenta
I. Co je špatné na odměně pro brigádníky?
Každý podléháme nějakému časovému omezení – musíme se rozhodovat, zda si večer přečíst knihu, nebo se podívat na film. Stejně tak se rozhodují i brigádníci, kteří se zaregistrují jako sběrači podpisů. Rozhodují se, jestli chtějí trávit léto u vody, při přerovnávání beden někde v Kauflandu, nebo sbírat na náměstí podpisy pro někoho, koho třeba v životě ani neviděli. Obětují-li svůj volný čas takovému projektu, je pak zcela logické, že dostanou odměnu. Vy také nechodíte do práce jen z dobrého pocitu. A pokud ano, tak si lžete.
Přístup "dones podpisy, dostaneš odměnu" se týká pouze shromažďování podpisů pro prezidentskou kandidaturu. Nikoli tedy volebních hlasů, jak se to snaží někteří protikandidáti zjednodušit. Kdyby raději platili "dobrovolníkům" za jejich práci (což dělají, jen to neříkají nahlas) a nechodili s velkou pompou sbírat podpisy do dopravních prostředků státního dopravce, jednalo by se o daleko „čistší řešení“ (když už jsou všichni kandidáti strašně nezávislí frikulíni).
II. Češi, máte to, co jste si zasloužili!
Komu není rady, tomu není pomoci. Permanentní spekulování na to, kdy bude přímá volba pro jakou stranu výhodná, vedlo ve svém důsledku k zcela bezprecedentnímu rozkopnutí Ústavy ČR bývalým "oblíbeným" ministrem Pospíšilem. Přímá volba prezidenta okamžitě zmutovala v to, v co zákonitě v českém prostředí zmutovat musela – v souboj politických hvězdiček, které si chtějí udělat jméno, nebo se vnitrostranicky zviditelnit tak, aby v příštích volbách zůstaly na volitelných místech. Jako arbitři morálnosti pak vystupují média a všelijací politologové nebo jim podobní lidé.
Oblíbená metoda obhajoby své kandidatury á la "já jsem nestraník a nemám na nic názor, proto jsem morální a bezva člověk" nutně povede dříve či později k významnému oslabení pozice prezidenta na pouhou politickou atrapu, která bez svého "vodiče" v podobě (v lepším případě) vedoucího protokolu neudělá ani jeden samostatný krok. A v to možná někteří z kandidátů skrytě doufají.
V jednom rozhovoru mluvil šéfeditor jednoho z nejvýznamnějších ekonomických žurnálů na světě o tom, jak je důležité být "opinionated" – tedy mít ideové paradigma, ve kterém se pohybuje. Dle jeho slov poté může lépe posuzovat a více kriticky nahlížet na články, které mu do redakce přichází k uveřejnění – některé odmítnout, některé vrátit k přepracování. Stejně tak i prezident musí být silná osobnost, která se nebojí mít svůj názor – byť se nám jeho postoje nutně nemusí líbit. Mám obavu, že právě kritérium jasného názorového paradigmatu splňuje pouze minimum kandidátů.
Nezapomínejme, že prezident tu není pro lidi, prezident je tu pro stát. Prezident má v klíčových okamžicích vývoje státu nezadatelnou pravomoc činit pro budoucnost národa a státu zcela zásadní rozhodnutí. Prezident má za povinnost vykonávat svůj úřad tak, aby jej historie ocenila, nebo alespoň nezatratila. Kritérium oblíbenosti mezi "chlapama v hospodě" je pak úplně vedlejší a nepodstatné. Schovávačky kandidátů za líbivé věty "nechci mluvit, chci vám naslouchat" jen ukazují, že jsou někteří kandidáti názorově i politicky na úrovni kdejakého starosty nebo krajského zastupitele (upozorňuji, že to u mě není pochvala).
Se změněnou Ústavou budeme už jen těžko něco dělat. Můžeme jen doufat, že poslanci a senátoři přestanou dělat podobné legislativní skopičiny a třeba si začnou víc všímat toho, jak by se daly snížit daně a usnadnit podnikání. To by totiž pro drtivou většinu lidí znamenalo dramaticky větší přínos, než možnost jít si zvolit nějakého podivného kandidáta na prezidenta.
