Nejsme v dobré situaci. Konec školního roku by nás vždy měl vést k zamyšlení, kam směřuje náš vzdělávací systém a zda trendy, které ve vzdělávání můžeme pozorovat, jsou příznivé nebo nikoli. Člověk nemusí přitom být zrovna úplný odborník na vzdělání, aby si z dostupných statistik mezinárodních srovnávacích zkoušek studentů udělal závěr, že čeští žáci a studenti za svými vrstevníky z Evropy zaostávají téměř ve všech měřených kategoriích a trend propadu se neustále zrychluje.
Můžeme vést rozsáhlou debatu, proč tomu tak je. Argument, který si ale člověk téměř nemůže dovolit beztrestně říct je, že neupadá jen kvalita žáků, ale také (a to je možná podstatnější) kvalita učitelů. Není to problém jen České republiky - je to trend globální a má racionální základy. Jednou z teorií, kterou bychom mohli na trh s učiteli aplikovat, je takzvaný nepříznivý výběr (za tuto teorii dostal americký ekonom George Akerlof v roce 2001 Nobelovu cenu za ekonomii).
Abychom si lépe vysvětlili racionální upadání kvality učitelů, pojďme se nejprve podívat na zcela odlišný a na první pohled nesouvisející trh – ojeté "šunky" v autobazaru. Když si kupujeme ojeté auto, nikdy o něm nemáme všechny informace. Nevíme, jak se k němu choval předchozí majitel, jak moc jsou otlučené tlumiče častou jízdou ve výmolech českých silnic, nebo jak bylo auto servisované. Protože kvalita vozu je pro kupujícího nejistá, rozhodně nebude chtít platit cenu, kterou by mohlo mít řádně servisované auto bez jakékoli vady. Zároveň ale původní majitel nebude chtít auto prodat za cenu vraku, protože auto může mít třeba vyšší hodnotu. Dojdou tedy k rovnovážné ceně která bude zhruba na úrovni hodnoty průměrně ojetého auta.
Pozornému čtenáři je už jasný problém, který ona průměrná cena na trhu s nejistou lišící se kvalitou způsobí. Auta v dobrém stavu s nadprůměrnou hodnotou nebudou jejich původní majitelé nabízet, protože by si pohoršili (cena vozu je vyšší, než je průměrná cena na trhu – původní majitel by utrpěl ztrátu). Naopak majitelé velmi ojetých vozů budou velmi chtít svoje auta prodávat, protože mají nižší hodnotu než je cena na trhu (budou proto mít zisk). Dochází tedy k vytlačování kvalitnějších aut z trhu a spirálovému efektu zaplavování trhu nekvalitními "šunkami".
Po exkurzi do autobazaru se vydejme do sboroven na naše školy. Tam to - světe div se - funguje velmi podobně. Mzda učitelů je regulovaná státem nastavenými tabulkami a většinou nebere moc v potaz kvalitu toho kterého učitele (byť existuje motivační flexibilní složka platu, která se ale mnohdy rozděluje podle dobrých vztahů s ředitelem). Právě neflexibilní odměňování zcela logicky vytlačuje ze škol kvalitní učitele, kteří si snadno kvůli své inteligenci a/nebo pracovitosti snadno najdou lépe placená místa v soukromém sektoru. Naopak regulovaná mzda láká k učitelské profesi ty lidi, kteří by zřejmě měli v neregulovaném soukromém prostředí nižší platy, než ty učitelské tabulkové. Ve školství prostě logicky začnou převažovat učitelské "šunky", které navíc přenášejí svoji "šuknovitost" i na své žáky (u kterých je v navíc tento trend podpořený i jinými faktory, a proto pak v mezinárodních srovnáních vypadáme jako polovzdělané "lopaty").
Dokážu si představit, jak teď někteří z vás u počítačů rudnou zlostí, jak si mohu dovolit něco takového vůbec troufnout veřejně napsat. Historie ale hovoří v můj prospěch. Podívejme se třeba na liberalizaci práce pro ženy. Před nějakými 50, 60 lety byla pro ženu v USA nejvyšší meta vystudovat vysokou školu a stát se učitelkou (ve Spojených státech dlouhodobě dělají testy inteligence a kvalifikace učitelů, což je možná dobrý nápad zavedení i u nás, abychom nastavili zrcadlo některým českým kantorům). Žena-právnička byla v té době něco zcela nepředstavitelného. Proto se tedy učitelkami stávaly ty nejinteligentnější a nejpracovitější ženy, které daná generace vyprodukovala, protože neměli lepší příležitost zaměstnání. Po liberalizaci vstupu žen do jiných odvětví v 60. letech se z právě ty nejtalentovanější staly právničkami nebo inženýrkami s dramaticky vyššími mzdami, než by měly ve stáním školství. Do studia na učitelku se proto nikdo moc nehrnul a místa na vysokých školách začaly zaplňovat čím dál tím nekvalitnější budoucí učitelky. Podobným zlomem, jakým byla liberalizace trhu pro ženy v USA, pro nás může být Sametová revoluce, která vedla k narůstání rozdílů v příjmech mezi jednotlivými profesemi.
Nechci malovat čerta na zeď, ale pokud něco rychle neuděláme s odměňováním učitelů podle tabulek (ne paušální zvyšování a rozdíly podle odučených let, ale naopak odměny podle výkonu a pracovního nasazení), můžeme se ve spirále upadající kvality učitelstva v Čechách utopit. Byť kvalita učitelů není jediným faktorem úpadku českého školství, nenechme si vnutit, že pořekadlo „kdo neumí, učí“ bude čím dál víc platné i pro budoucí generace.
/Článek používá nutné zobecnění, ale byť se pozitivní výjimky naštěstí najdou, jsem pevně přesvědčený o jeho pravdivosti./
