Neplatit školné je asociální!

Představte si, že restaurace zavede akci, při které se na konci večera sečtou účty všech hostů a celková útrata se potom rozdělí stejným dílem mezi jednotlivé návštěvníky bez ohledu na to, co si objednali. Budete mít při tak lákavé akci motivaci spíše šetřit, nebo si pořádně nacpat nejvybranějšími lahůdkami, když nakonec zaplatíte jen malou část svého vlastního účtu? Úvaha je jasná – každý se bude racionálně snažit „za cizí“ zkonzumovat co nejvíc a co nejdráž, jen aby se on měl co nejlépe.

Jenže bystrý pozorovatel určitě prohlédl strategii lišáckého restauratéra – to, že se každý bude „za cizí“ snažit sníst a vypít co nejvíc, nafukuje celkový součet účtů všech hostů. Jednotliví hosté si proto nepolepší, protože budou muset zaplatit  své podíly účtech svých spolustrávníků. Nakonec tedy za „rozežranost“ ostatních platí víc, než by zaplatili jen za služby, které by čerpali pouze sami při umírněném a odpovědném výběru.

Zdánlivě nesouvisejícím příběhem o „speciální“ akcí v restauraci se dá popsat rozhodování lidí v našem systému poskytování „veřejných statků zadarmo“ – ať už jde o školství, zdravotnictví, nebo jiné služby hrazené z daní. Systém, kdy účet platí někdo za nás, nemáme kontrolu nad vlastními výdaji a zároveň neneseme odpovědnost za úroveň naší spotřeby, je nesmírně neefektivní a často dochází k nezměrnému nadužívání a plýtvání (proč si nedat dezert za cizí peníze, i když už jsem plný a za své bych si ho neobjednal?).

Právě studium na veřejných vysokých školách je v České republice je obecně společností považováno za „veřejný statek“ poskytovaný „zadarmo“ a „pro všechny“. V tom lze spatřit hlavní argumenty, proč by mělo být zavedené školné na vysokých školách.

První argument je principiální – vzdělání, stejně jako zdraví, nebo vstupenka na koncert, jsou statky soukromými, nikoli veřejnými. Proto by z veřejných rozpočtů neměly být plně placeny a podporovány. Každý přece studuje proto, aby se sám měl lépe. A pokud chceme nést výnosy ze vzdělání ve formě třeba vyššího platu nebo společenské prestiže, měli bychom mít i adekvátní povinnost si za vzdělání platit.

Jenže situace je dnes jiná. Proč by se dnes měl vysokoškolák otravovat s výběrem oboru, který jej bude bavit a zůstane u něj až do konce studií? A proč by se měl učit, aby ho nevyhodili po prvním semestru ze školy, když může kdykoli bez nákladů změnit vysokou školu? Právě toto selhání motivací je přímým důsledkem chybějícího školného. V systému školného by si každý dal velký pozor na to, jak rychle a dobře studuje, protože ho to stojí vlastní peníze!

Další rovinou je (a)sociální efekt neplacení školného. Studentský život  je relativně nákladný - doprava, nájem, strava, knihy a učebnice (je pravdou, že tuto položku velká část studentů vůbec nevede), občas nějaké to pivo nebo kino (naopak tyto položky tvoří u některých studentů většinový podíl na rozpočtu). Podle průzkumů stojí měsíc průměrného studenta kolem osmi tisíc. Pro sociálně slabou rodinu proto může být naprosto nepředstavitelné držet na studiích dvě nebo dokonce více dětí.

V současné době mají vysoké školy omezené prostředky, jak by sociálně slabým studentům mohli pomoci. Bankovní půjčku na výdaje spojené se studiem vám žádná banka nedá. Proto systém školného a navázaných garantovaných bankovních půjček přinese školám peníze na programy sociálních stipendií pro talentované a vysoce motivované studenty, kteří by si studium nemohli za současného stavu dovolit. Je mýtem, že školné je pouze pro bohaté. Opak je pravdou – budou z něj benefitovat právě sociálně slabí studenti!

Částka školného deset tisíc za semestr, o které se zpravidla informuje, není z mého pohledu nic víc, než jakýsi „regulační poplatek“ – nikoho to nebude moc stát (deset tisíc v relaci s nesrovnatelně vyššími platy vysokoškoláků po dokončení studia je velmi malá částka), může zamezit plýtvání se zdroji ve školství (zbytečná prodlužování studia atd.) a pomůže vybudovat stipendijní systém pro nadané mladé lidi ze všech vrstev.

Chceme-li odpovědnou generaci, jejíž hospodářský a intelektuální pilíř budou právě dnešní a budoucí vysokoškoláci, musíme začít s výchovou k osobní odpovědnosti. Lákavý „socík“, kde platí jiní, rozhodně tou správnou cestou není.