Mediální hon na kritiky zpolitizovaného pochodu homosexuálů Prahou ukazuje, jak daleko došla naše společnost s ideologií „multikulturalismu“ a doktrínou „politické korektnosti“.
Myslím, že je naprosto správné nestranit se jiných kultur a dát každému člověku právo, aby na světě mohl žít tam, kde chce a dělat to, co se mu zlíbí, pokud nepoškozuje a neobtěžuje někoho jiného. Jenže s právem je vždy spojena také povinnost. Po celou dobu trvání euroatlantické civilizace byla onou „daní“ za svobodu nutnost začlenění do společnosti a přijetí pravidel jejího fungování. Kdo se nechtěl zařadit a přijmout hodnoty země, která mu dala příležitost získat obživu a sledovat své štěstí, byl pak naprosto logicky na jejím okraji.
Bohužel, v posledních letech a desetiletích tlak na začleňování nově příchozích hostů vyprchal a nahradila jej ideologie multikulturalismu – tedy že neexistují žádné hranice, ať už vymezené geograficky, politicky, nebo i kulturně a morálně.
Multikulturalismu úspěšně sekunduje a doplňuje jej i „politická korektnost“, což vlastně není nic jiného, než vnucení normy nepojmenovávat věci tak, jak opravdu jsou – tedy metoda cenzury názorů.
Není to tak dávno, kdy bylo slovo „cikán“ používané úplně normálně. Dnes už je jeho vyslovení politicky nekorektní a vy jste za fašistu a xenofoba. Stejně tak je pranýřován Petr Hájek za výrok o „deviantech“, byť na něm nevidím cokoli špatného a dovedu si dokonce představit aspoň dvacet mnohem ostřejších synonym pro slovo „homosexuál“.
Neustálé „brečení“ a snaha stavět se do role slabých, nepochopených a na právech krácených, je typická pro všechny menšiny, nevyjímaje (a možná o to více) homosexuály. Dělají, jako by homosexualita měla být předností, která z vás udělá někoho lepšího. Jako by „alternativní životní styl“, kdy muži nosí ženské prádlo, byl hodnotnější, než „nealternativní“ společnost.
Nesporným faktem je, že homosexuální menšina v České republice požívá ve světě nebývalých politických svobod a jsou ti poslední, kteří by si mohli na něco stěžovat. Možnost uzavřít registrované partnerství byl výrazný politický a kulturně-morální ústupek a rozhodně ne všude na světě by to společnost překousla tak, jak se stalo v Čechách.
Problém hnutí homosexuálů tkví v tom, že se ve svých požadavcích nechtějí zastavit a nárokují si čím dál víc práv na úkor většinové společnosti. Typickým příkladem politických požadavků, které jdou hrubě za hranice tradic a vkusu, je třeba adopce dětí gay nebo lesbickými páry.
To aby si mohli homosexuálové pořídit dítě, které se bude zrovna hodit k nové kolekci Carla Lagerfelda, je vykoupeno dramatickým ustoupením ze základních kulturních a morálních principů většinové společnosti, ve které je normální, že dítě vychovává máma a táta. Bohužel politici, kteří tvoří legislativu a spoluutvářejí atmosféru ve společnosti, vidí nejdále do příštích voleb. Přitom náklady hodnotové a kulturní eroze se neukáží hned, ale až za několik let.
Je smutné, že primátor hlavního města Svoboda veřejně zastává postoj k demonstraci homosexuálů, jaký zastává. Jakožto úřední a veřejná osoba by při logice, která je (ne)zaujatými médii uplatňována na „heretické“ názory pana Bátory a pana Hájka, neměl mít názor žádný.
Co je možná ale ještě smutnější, že si čelní představitelé pražské ODS neuvědomují, byli zvoleni jako zástupci konzervativní a ne levicově-liberální strany. Možná by bylo lepší, aby se více věnovali pražským tunelům na magistrátu a nezvyšování daňové kvóty ve sněmovně, než dávali mediální podporu lidem, kteří nám chtějí vnucovat svoje „alternativní“ hodnoty.
Ať si homosexuálové klidně homosexuálují někde doma nebo ve svých gay-klubech – to jim nikdo nebere. Jen to nemusí nikomu cpát před oči, vnucovat nám své morální žebříčky a usurpovat si privilegia. Jestli totiž někdo vyčleňuje homosexuály jako skupinu ze společnosti, pak jsou to pouze oni sami a jejich pýcha a nafoukanost. A právě Prague Pride je toho důkazem.
