Stroje berou práci. Rozbijme stroje!

Myslel jsem si, že po dlouhé předvolební kampani, která člověka již po několik týdnů bohatě zásobuje každodenní dávkou ekonomických bizarností, jsem už relativně netečný ke zprávám v českých médiích. Přecenil jsem ale sílu své vůle. Rozhovor ekonoma z CERGE-EI Filipa Pertolda „Na technologickou revoluci nejvíce doplácí střední třída“[1] publikovaném 23. 10. 2013 mne ale trochu zvedl ze židle.

Při čtení rozhovoru jsem si připadal, jako bych se ocitnul zpátky v romantickém věku prvních parních strojů, tkalcovských stavů a dělnických hnutí, které požadovaly zachování středověkých výrobních postupů. Ze steampunkové letargie nad počítačem mne vyprostilo nemilé zjištění, že to ale asi bylo myšleno vážně.

Domnívám se, že autor často ignoruje hlavní příčiny stavu, který popisuje a mylně čtenáři předhazuje abstraktní "pokrok" a "technologie" jako příčinu nárůstu sociální nerovnosti, kterou zřejmě považuje za škodlivou. Nabízím proto pár svých polemických myšlenek.

1. Technologický pokrok znamená hospodářský růst

Lidé jsou kreativní stvoření a lidské dějiny jsou dějinami neustálého objevování a inovování. Studnice nových nápadů je nekonečná stejně, jako lidská představivost. Technologický vývoj lidstva je dokonce akcelerující. Stěžovat si na "pokrok", díky kterému je náš život mnohonásobně jednodušší, pohodlnější a levnější, než byl za časů našich prarodičů, je proto velmi pokrytecké.

Je jasné, že strukturální změny v ekonomice mohou (ale také nemusí) vést k přechodným výkyvům na trhu práce, což může některým lidem komplikovat život. Ty jsou ale tržním mechanismem v relativně krátké době vyrovnány tím, že se podniky a pracovní síla přizpůsobí novým podmínkám. Ve finále se pak mají všichni po všech stránkách lépe, než v předešlé situaci.

 2. Polarizace trhu práce je normální

Polarizace trhu práce je zcela normální jev, který probíhá po staletí a je spojený s přerodem od středověkého uspořádání společnosti ve společnost moderní. Co autor rozhovoru zapomíná zmínit je současná bezprecedentní prostupnost společenských vrstev. Žijeme v době, kdy se může kdokoli, kdo je pilný a chce na sobě tvrdě pracovat, stát majitelem firmy nebo dobře placeným manažerem. Neexistují sociální normy, které by kohokoli diskvalifikovaly z trhu práce, nebo mu zabraňovaly vyhoupnout se na pracovní pozici, která ho více baví, nebo mu přináší vyšší mzdu.

 3. Fatální selhávání školství

Ano, být živený po pět let státem je bezva věc. Studuje-li při tom člověk politologii nebo podobný "užitečný" obor, může se dozvědět i spoustu věcí o vývoji demokracie na Balkáně mezi lety 1732-1747. Touto "užitečnou" pílí v tržně často omezeně použitelném oboru lidského vědění ale člověk ztrácí pět let potenciální praxe ve standardním zaměstnání  a poté pláče na úřadu práce, že jej v žádné firmě nechtějí.

Řešení problému je překvapivě jednoduché – zavedení školného v podobě spoluúčasti na studijních nákladech. Každý student by poté musel rozmýšlet, jestli mu ten či onen obor nabídne uplatnění, které mu stojí za pět let školného. Domnívám se, že by takové opatření odstranilo inflaci absolventů, kteří mají titul z "povídání o říkání".

 4. Nečinorodá střední třída

Ne nadarmo se říká, že když potřebuješ pomocnou ruku, najdeš ji na konci své paže. Mnozí spoluobčané by si měli toto heslo ale častěji opakovat. Neustálé žehrání na "zlého" kapitalistického zaměstnavatele, neodpovídající práci a mizerný plat, ale vede – typicky česky - velmi málo lidí k tomu, aby opravdu změnili svůj život k lepšímu.

 5. Evropské zpohodlnění

Problémem, o kterém raději nikdo nemluví, je narůstající pohodlnost lidí vzít na sebe rizika spojená s osamostatněním. V "bezrizikovém" evropském prostoru, kdy se o vás někdo jiný vždy postará (respektive ti, kdo odvádí daně se na vás vždy povinně složí), lidé ztrácí odvahu stát se pány vlastního života. Očividný rozdíl přináší průzkum, podle kterého chce v EU založit své podnikání 4 % mladých Evropanů. Naopak v USA se chce na vlastní nohy postavit 21 % mladých studentů.

 6. Silný stát je brzdou, nikoli motorem růstu

Nedůvěra ve vlastní síly vede k posilování sil státu. Jeho rozrůstání poté logicky vede k vytlačování soukromé aktivity. A to buď přímo (stát podniká v poskytování služeb akvaparků, cukráren, výroby piva nebo energie), nebo nepřímo uvalováním regulací a zákazů na činorodé lidi. Stále se zvyšující daňové a "pojistné" požadavky státu, za které si ve finále podnikatel platí subvence pro svoji státní konkurenci, pak vede k vytlačování malých podnikatelů, kteří by měli být pilířem hospodářství, pryč z trhu. Problémem, jak je vidno, tedy nejsou "zlé" technologie, ale drahý nabobtnalý stát.

Co s tím dělat?

Technologie za nic (kromě růstu produktivity a hospodářského růstu) nemohou. Hledáme-li, co by se mělo na trhu práce změnit, tak to je především:

a)    reforma vysokého školství které by mělo přestat produkovat tržně omezeně potřebné absolventy jako na Fordově běžícím pásu,

b)   omezení vlivu státu, který by se měl přestat míchat do věcí, do kterých mu nic není,

c)    rozvolnění pracovní a sociální legislativy a navazujících regulací,

d)   výchova lidí k tomu, že starat se sám o sebe není nic nemravného.

[1] http://ekonomika.idnes.cz/rozhovor-s-filipem-pertoldem-o-polarizaci-spolecnosti-pgh-/ekonomika.aspx?c=A131022_150131_ekonomika_neh