V alchymistické laboratoři s názvem "Evropská komise" bublá nový legislativní elixír. Tentokrát se byrokraté překvapivě nesnaží o záchranu zákazníka před divně zakřiveným ovocem a zeleninou, ani se nehoní za zeleným světem s motýly poletujícími mezi solárními panely. Tito "eurolidé" se aktuálně bijí o fundamentální "finanční lidská práva"občanů EU.
Aspoň tak totiž úředníci v Bruselu kvalifikují obsah materiálu "Doporučení komise o přístupu k základnímu bankovnímu účtu", který dala Komise k diskuzi Hospodářskému výboru Evropského parlamentu.
Celý návrh spočívá v tom, že v rámci aktivního využívání jednotného trhu si bude moci každý, kdo dosáhl věku 18 let, otevřít v jakémkoli státu EU bankovní účet nehledě na svoji finanční situaci. Stát by měl pravomoc vybrat jednoho, více, nebo všechny poskytovatele bankovních a finančních služeb, které by měly povinnosti základní účty zřizovat. Každý občan Evropské unie by si pak mohl základní účet otevřít v každém členském státě EU, pokud už bankovní účet nemá (odhaduje se, že bankovní účet vůbec nemá přes 30 milionů občanů států EU).
Logika argumentace Evropské komise pro podporu tohoto opatření je postavená hlavně na "aktivním a rovném přístupu k využívání výhod jednotného trhu", boji s diskriminací "kočovných skupin obyvatelstva" a sociálně slabých, což při projednávání potvrdil komunistický zpravodaj návrhu Klute (Linke – německá mutace české KSČM). Ultimátně Komise a někteří politici označují vlastnictví bankovního účtu nejen za nárok, ale dokonce za lidské právo.
Podle plánů úředníků by měly základní účty nabízet téměř všechny základní služby spojené s normálními komerčními účty – nejen bankovní transfery, ale i internetové bankovnictví, online platby za zboží a používání debetní platební karty. Zřízení a vedení účtu by bylo buď zcela zdarma, nebo by si komerční poskytovatelé mohli účtovat daným státem regulovaný "přiměřený poplatek" (Přitom navrhovaný přiměřený sociální poplatek třeba v Holandsku je zhruba stejný, jako platba za byznys účet se zlatou kartou v Čechách.)
To, co úředníci a politici vidí jako "lidské právo" není přitom ničím jiným, než zásahem do volné soutěže mezi komerčními poskytovateli finančních služeb. Je přece normální, že si banky konkurují nabízenými službami, poplatky za ně, úroky na účtech i kvalitou služeb. Vymýšlení standardizovaného řešení, kdy navíc bude mít poskytovatel jen velmi omezené právo klienta odmítnout (například po osobním bankrotu), bude zcela zbytečným a nákladným pokusem. Jak jsme si už ale zvykli, v Evropě prostě musí mít všechno "sociální rozměr".
Jenže evropský sociální rozměr není žádná levná záležitost a většina z nás zaplatí tento bezva projekt hned dvakrát – jako daňový poplatník a jako uživatel komerčních účtů v bankách. Vlády členských států by při přijetí opatření měly povinnost informovat občany EU o výhodách zřízení základního účtu, jeho podmínkách a vlastnostech. Musely by také monitorovat, kolik lidí si účet zřídilo, jak jej využívají, atp. a poté odesílat úhledné reporty na (předpokládám, že nově vzniklé) centrální pracoviště do Bruselu k vyhodnocení. Zároveň by měl vzniknout i tzv. "rizikový fond", který by z peněz daňových poplatníků hradil "přiměřené" poplatky těm klientům, kteří je nebudou schopní platit.
S přístupností základního bankovního účtu pro všechny občany EU vzniká i zcela praktický problém s jazykovými bariérami mezi státy a etniky. Protože z cizího krev neteče (a z bank už vůbec ne), ke každému základnímu účtu na základě debaty v Evropském parlamentu museli poskytovatelé vydávat i obsáhlý "manuál" nejen ve všech jazycích Evropské unie, ale taky i v dialektech a jazycích používaných etniky na území EU (jen Londýn má přes 300!! jazyků a dialektů). Náklady spojené s těmi materiály možná o rozměrech telefonních seznamů nikoho netrápí, protože je zaplatí uživatelé komerčních bankovních účtů na různých poplatcích. Stejně tak můžeme jen spekulovat, jak drahé asi bude zavádět online bankovnictví pro majitele sociálních základních účtů, o nákladech na celkovou administraci ani nemluvě.
Místo toho, aby se Evropská unie snažila jít cestou deregulace a rušení mnohdy zcela nesmyslných a drahých nařízení a podpory hospodářského růstu, neustále vymýšlí podobná "vylepšení" trhu s utkvělou představou, že dělá dobře. Ne nadarmo v institucích EU platí pořekadlo "informace na trhu jsou prý rozptýlené, ale my je máme všechny!". Špatné ekonomické výsledky, vysoká nezaměstnanost a negativní hospodářský výhled do budoucna spolu s krizí eurozóny a celého konceptu evropského státu blahobytu přitom ukazují, že cesta vytyčená evropskými politickými a úřednickými elitami není tou pravou.
