Sladké mámení

Francouzská vláda pořádně osladila svým občanům nástup roku 2012, když 1. ledna zavedla novou daň ze slazených nápojů. Právě tyto tolik oblíbené tekutiny, nezřídka doplňující francouzskou tabuli, dle slov vlády škodí zdraví a přispívají obezitě populace. Sladká Francie se tedy připojila tedy k dalším evropským zemím, které bojují s postupným narůstáním hmotnosti svých obyvatel zaváděním daní na "nezdravé" jídlo a pití.

To, co už francouzská vláda moc nezmiňuje, je jakoby "nezamýšlený" efekt přelévání peněz z peněženek obyvatel a zisků výrobců limonád do státní kasy, která už několik let zeje prázdnotou. Očekává se, že zavedení daně 1 cent z každé vyrobené plechovky sladkého potěšení by mohl francouzské státní kase přinést až „závratných“ 120 milionů eur za rok. V reakci na vládní rozhodnutí francouzská Coca-cola zastavila investice do svých továren v řádu desítek milionů eur a očekává nárůst koncové ceny nápojů až o 35%.

Případ zavádění daní z tučného jídla a sladkého pití je úžasným důkazem nepoučitelnosti a bezradnosti dnešních politiků. Místo řešení závratných dluhových trhlin a propastí v penzijních, sociálních a zdravotních systémech si politici vybírají nějaká naprosto nepodstatná téma, která ale vyvolají v médiích - a tedy i ve společnosti, významnou odezvu a dokonce i možné iluzorní navýšení preferenčních bodů. V živé paměti ještě máme doslova svatý boj za záchranu planety, který spočíval v uvalování všelijakých eko-daní, zakazování normálních žárovek a přesypávání peněz do kapes majitelů solárních elektráren.

Pojďme se na chvíli zabývat samotným konceptem daní z tučného jídla a sladkých nápojů. Ekonomický smysl těchto (takzvaných piguovských) daní je přinejmenším sporný a v praxi se ukazuje, jak snadno je daňová regulace obcházena. Podnikatelé totiž nejsou hloupí a velmi snadno a rychle začnou vyrábět náhradu, která bude splňovat regulační požadavky a zároveň bude spotřebitelům přinášet nejméně porovnatelné potěšení. Snižování obezity a zároveň i plánované naplňování pokladny pak zůstává pouze zbožným přáním několika politiků a aktivistických vyhasínajících rockových hvězd.

Klíčový problém totiž leží v samotné definici statku, který bude takovou daní na trhu potrestán. Mají být zdaněné všechny sladké nápoje - tedy i džusy, ledové čaje, slazená káva nebo ochucené minerálky? Nebo bude vláda zdaňovat jen slazené sycené nápoje? Nebo se "nezávisle" určí obsah cukru na 100 ml nápoje, který našemu zdraví tolik nevadí? Zakáže se pivo, které má v sobě bezmála polovinu cukru, co má sklenice coly? Ovlivňování procesu, který by určil rámec produktů, ze kterých se bude odvádět daň, samozřejmě vytváří i výživné podhoubí pro lobbing a korupci.

Obávám se, že ani ze zdravotního hlediska zdanění hamburgerů a coly nepřispěje k hubnutí a zázračnému zlepšení zdravotního stavu občanů, respektive je vliv sladkých nápojů a tučných (zdanitelných) jídel nejednoznačný. Jsme tlustí z občasných hamburgerů a coly, nebo z toho, že necvičíme a jíme doma pečený bůček na sádle? S trochou hořkého humoru můžeme dokonce konstatovat, že kdyby vynucená redukční dieta vážně zafungovala a prodlužil se věk dožití populace, další generace politiků by musela řešit problém s vyšším čerpáním důchodů. A to jsem pak zvědavý, z jakých dalších daní by se hledaly další finanční zdroje.

Zdanění tučných jídel a sladkých nápojů není nic jiného než trik, jak z daňového poplatníka vymámit pod zástěrkou konání obecného dobra další peníze. Je proto smutné, že se za stejný argument schovává i možný protikrizový návrh české Národní ekonomické rady vlády (NERV).  Pozitivním závěrem ale zůstává, že dokud jsme schopni si dobrovolně zdražovat jídlo, pořád na tom nejsme tak mizerně.