Energie z jádra je nejefektivnější a nejekologičtější metoda výroby energie, kterou člověk zatím objevil. Spoutání síly jaderné reakce vedlo k obrovskému technologickému a hospodářskému pokroku. Elektřina z jaderných elektráren nám každodenně usnadňuje a hlavně dramaticky zlevňuje život.
I přesto ale někteří lidé k jádru chovají nedůvěru. Pro politiky pak není nic jednoduššího, než využít předsudky občanů k jádru, umocňovat jejich strach a obětovat budoucí blahobyt státu na úkor výsledku voleb. Vítězi regulace jsou potom příležitostní podnikatelé, žijící z dotací a centrálně plánovaných cen, které zaplatí spotřebitel ve vyšší ceně a daňový poplatník v různých ekodaních, spotřebních daních, či DPH.
Německé rozhodnutí připravit se o levnou energii z vlastních zdrojů je o to víc překvapivější, že SRN je největším konzument energie v Evropě. Zvýšení ceny energií, ke kterému zřejmě dojde, ale bohužel nepostihne pouze německý průmysl a domácnosti. Energetické soustavy jsou Evropě propojené a trh je skoro dokonale konkurenční. Pro Německo, Francii nebo Českou republiku se vytváří jednotná cena (to je důvod, proč naši socialisté bez jakéhokoli pochopení věci nadávají, že máme vysoké ceny energie, která přitom na ČR skoro vůbec nezávisí). Snížení nabídky levné jaderné energie v Německu, tedy předpokládané zdražení elektřiny, se okamžitě promítne do ceny služeb a výrobků i u nás.
Honba za podivným „eko-blahobytem“ a „předběžnou opatrností“ dává Evropě žlutou kartu na globálních trzích. V době, kdy Indie a Čína staví jaderné elektrárny po desítkách, naši politici nám vlastně říkají „Jste příliš bohatí, zdražíme vám vše.“ Nedodávají bohužel, že v důsledku nekonkurenceschopnosti evropské produkce začnou podnikatelé, naprosto racionálně, přesouvat výroby do zemí s nižšími náklady, tedy mimo evropský prostor. Tím se u nás omezí poptávka po práci nejen v energeticky náročných odvětvích, jako je třeba pro ČR tak důležité strojírenství.
Z politického hlediska je uzavření elektráren legitimní cíl, který si najde svoje voliče. Z ekonomického hlediska je toto politické rozhodnutí, které se neopírá ani o elementární ekonomickou kalkulaci, odsouzeníhodné. Několik politiků dnešním rozhodnutím německé vlády vyměnilo (nejisté) pokračování svého vlivu na dalších pár let, za možný úpadek už dnes stagnující a zaostávající Evropy.
Politické experimenty stojící na chatrných kvazi ekonomických základech, jako je jednotná měna euro nebo boj s údajným globálním oteplováním, pouze odčerpávají peníze z peněženek daňových poplatníků (to je to, co je přímo vidět) a zároveň brzdí potenciální růst, kterého bychom mohli dosáhnout při nižší regulaci a vyšší svobodě naší společnosti (ten je neviditelný, jelikož k němu nikdy nedošlo). Evropský „sluneční stát“ ze snů dynamického dua Sarkozy-Merkelová určitě k ničemu dobrému nepovede.