Japonsko: Mýtus o blahodárnosti ničení v praxi

Je to zkáza! Po zničujícím zemětřesení a přílivové vlně tsunami zůstaly v pobřežních oblastech Japonska nejenom obrovské materiální škody, ale bohužel i stovky mrtvých. Z hodiny na hodinu zmizely tisíce domů, silnice a dálnice roztrhal vodní živel, rybářské lodě se ocitly na zničených polích kilometry ve vnitrozemí. Výpadek elektřiny působí obrovské problémy v jaderných elektrárnách poblíž epicentra zemětřesení. Jak málo stačí, abychom si připomněli, jak mocná je síla přírody.

Již několik hodin po prvních zprávách o tragédii se začaly v médiích objevovat komentáře, že „všechno zlé je na něco dobré“ a rekonstrukce zničených oblastí povede k růstu japonské ekonomiky. S podobnými názory se můžeme setkávat téměř po každé tragédii, kdy došlo velkým, plošným škodám na majetku – války, zemětřesení, či teroristické útoky v New Yorku před deseti lety.

Hlavními argumenty hlasatelů růstu postaveného na tragédiích bývá, že akutní potřeba vybudovat nové domy, silnice a továrny stimuluje poptávku, podporuje využití a zavádění modernějších technologií a vede k vyšší produktivitě. Je dobré hledat na každé situaci pozitiva. V tomto případě ale jde o klasický omyl zaměření se pouze na jasně viditelné důsledky bez pohledu na problém v celé jeho šíři a složitosti.

Už před více než 160 lety vydal francouzský ekonom a novinář Frédéric Bastiat esej „Co je a co není vidět,“ ve kterém mistrně ukázal na příkladu rozbitého okna nesmyslnost obhajování ničení.

To, že hoch rozbije míčem skleněnou tabuli okna se v první chvíli zdá jako ekonomicky blahodárný počin roztáčející kola ekonomiky – sklenář dostane zaplaceno za nové okno. Na druhý pohled ale vidíme, že společnost nejprve o tabuli skla přišla a teprve poté ji opět získala za náklady, které mohly být využity na pořízení jiného statku, lépe uspokojujícího potřeby majitele okna. Rozbití okna tedy nevytvořilo žádný dodatečný čistý produkt.

Úplně stejně tak to funguje i v mnohem větším měřítku, jakým je japonská katastrofa. Nové domy a továrny budou vidět. Zboží, které mohlo být vyrobeno za finance investované do nové výstavby, nikdy viděno nebude.

Hodnota zničených domů byla spláchnuta přílivovou vlnou do moře a to pro Japonsko znamená ztrátu. Veškeré peníze, které budou investovány do oprav budou pouze tuto ztrátu „umazávat,“ než se zásoba kapitálu (tedy domy, auta, lodě, ledničky...) dostane na stejnou úroveň, jakou měla před zemětřesením. Tyto náklady na rekonstrukci země přitom mohly být, v případě, že by nedošlo k žádnému ničení, použity k nákupu dodatečných aut a televizorů, které by zvyšovali pohodlí a užitek Japonců. Tehdy by docházelo k ekonomickému růstu a konkurenčnímu tlaku na inovace.

Další otázkou je, kde na rekonstrukci země obyvatelé, kteří přišli o všechno, vezmou. Jejich nahromaděný kapitál uložený zejména v nemovitostech a firmách nenávratně zmizel. Japonské podniky začnou repatriovat kapitál ze zahraničí (omezení investic), vláda vytiskne peníze (inflace), a/nebo si je s úrokem půjčí (zadlužení, tedy odložené zdanění). Jakákoli metoda financování přináší menší či větší ekonomickou ztrátu oproti původnímu stavu.

To, co se stalo v Japonsku nám opět ukazuje, že ničení za žádných okolností nemůže vést k reálnému hospodářskému růstu, tedy růstu bohatství. Jde jen o nahrazení ztraceného kapitálu. Ztracené životy ale nahraditelné nejsou.